Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
MC 9/16 právě v prodeji
V aktuálním čísle najdete:
Pneumatiky na cestovní endura
Bety RR 2017
Testy, rozhovory, reportáže

najdete ve všech dobrých trafikách

zavřít informace
Motocykl online
Chci inzerovat

Rozhovor: Moto cestou necestou

Rozhovor

14.04.2014

Na začátku února, přesně 3. 2. 2014 po osmé hodině večerní, odstartovala na televizní stanici Prima Cool další série motocyklových příběhů z cest herců a divadelníků Pavla Lišky, Honzy Révaie a Egona Kulhánka. Letošním cílem této povedené partičky byl Kavkaz a podle všeho se máme na co těšit.

Tentokrát prý vůbec nic neplánovali, nepřipravovali rádoby vtipné scénky do scénáře, prostě jen vyrazili na cestu. A na té cestě chtěli potkávat zajímavé lidi a zajímavá místa a natočit o nich zajímavý seriál. A také dokázat, že nejsou snobská parta celebrit – jak jim mnozí na fórech předhazují, ale úplně normální kluci, kteří se stejně jako kdokoli jiný snaží splnit si svůj sen – vyrazit se svojí motorkou na zkušenou do světa. Podle slov kameramana a rovněž zdatného off-roadového jezdce Hynka Bernarda se letos na Kavkazu zadařilo. A co na to Pavel Liška, Honza Révai a Egon Kulhánek?

Celebrity na výletě – víte, že vám tak říkají?
Pavel: Nesnáším tohle slovo, nejsem celebrita. Jo, tady Honza, to je celebrita, ale já ne. Po mně novináři ani moc nejdou, vlastně je moc nezajímám, protože nelezu do těch pořadů a na všechny ty párty, neživím tyhle věci.
Honza: Co povídáš, já taky nejsem žádná celebrita!

Pojďme od toho. Byli jste na Kavkazu, jaká byla cesta?
Honza: Cesta byla výborná. Suchá, místy mokrá a nejdelší v Turecku. Ale to, co následovalo po Turecku, bylo každopádně nejlepší.
Pavel: Nadšení z lidí jsme byli už v Turecku, ale na Kavkaze to jde mnohem dál! Lidi byli ještě otevřenější a krásnější, stejně tak příroda. A pak byly další dvě věci, který byly moc důležitý, které v Turecku nebyly, a to byl jazyk a alkohol. Protože v Turecku jsme s lidma nemohli moc mluvit. Jo, byli krásný, ale domlouvali jsme se rukama nohama, anglicky nikdo moc neuměl. No a pak tam trochu chyběl alkohol, protože oni pili jen ty svoje čajíčky a alkohol prostě sbližuje trochu víc. Tohle všechno v Gruzii bylo.
Honza: Vím, jak na nás „echt“ motorkáři asi koukají. Doufám, že letos budou překvapený. Říkal to i náš kameraman Hynek, a ten mainstreamový typ rozhodně není. Jeho slovy to je docela punk. Záběry, jaké máme, lidi, které jsme potkali, prý to bude dobré.
Pavel: No a když jsme moc smrděli, tak jsme se zajeli do hotelu vysprchovat, ale většinou nebylo ani třeba, protože ta příroda je tam úžasná, ty potoky, přehrady a tak.

Takže spaní jste řešili v lese, vlky v potoce a podobně? Žádné pětihvězdičkové hotely?
Pavel: No přesně tak. A lidi si nás našli. Jakmile jsme zastavili, tak za náma přišli. Utábořili jsme se a už jsme měli většinou společnost.
Egon: Ono to vypadá, že jsme alkoholici, ale i to má svoji hranici – u nás to fungovalo hlavně jako sbližující médium.

Takže ženy, zpěv a víno?
Honza: No řekni Pavle, ty můžeš, ty jedinej jsi svobodnej.
Pavel: Nádherný, nádherný, nádherný. Baby v Gruzii pro mě měly hrozný kouzlo, Arménky měly zase hroznej sex-appeal. Víš, jak to myslím?
Honza: Prostě tam byla spousta nádherných holek, fakt hodně, žádný ošklivky. A byly úplně jiný, než si tady lidi z Kavkazu představujeme. Vyfintěný, čisťounký.

Jak jste jeli? Turecko jste tuším v plánu úplně neměli.
Egon: Neměli, ale Turci nám nepustili samotné motorky přes hranice, tak jsme museli přes Turecko přejet po ose. Jet na motorce rovně, to je nejhorší zábava, co může být, proto jsme se to snažili projet co nejrychleji. Těch 1500 km jsme ujeli za tři dny.
Honza: Ale i tak jsme se dokázali zabavit. Třeba jsme si vystřídali motorky. Já jsem si vyzkoušel Pavlovu, a řeknu ti, že jsem se dost divil, že to na ní dal. Že to vůbec objel…
Pavel: Musím říct, že jsem si taky půjčil od kluků motorky a taky jsem se dost divil… Nejhorší je samozřejmě ta Egonova.
Egon (uzavírá debatu): Pobavili jsme se a nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme zase skončili na svých motocyklech, že?

Tady je asi dobré pro informaci čtenářů poznamenat, že Pavel sedlá dvouválcové BMW F 650 GS, Honza BMW R 1150 GS Adventure a Egon R 1200 GS Adventure. Nějaké technické problémy? Jaké jste měli obutí?
Egon: Celou cestu jsme odjeli na jedněch gumách, doma jsme nazouvali všichni nové. Obuté jsme měli Metzelery Karoo a KarooT. A najeli jsme na nich něco přes 6000 km. Závady žádné.
Honza: Servis jsme nedělali. Byli jsme na cestě tři týdny, ale za celou dobu se nic nestalo, motorky všechno vydržely, čemuž jsme se občas docela divili. Jediný, co nám po cestě odešlo, bylo auto kameramana, ložisko na řemenici… Pominu-li jednu věc: Pavel zapomněl, respektive on vůbec nevěděl, že jeho motorka má řetěz a že se musí pravidelně mazat. Ale pak mu to někde poradili, a musím říct, že se to naučil rychle. Je to těžký, ale Pavel to zvládnul.
Pavel: Ale to jsem zrovna věděl, ale je fakt, že se učím za pochodu. Já jsem spíš uživatel, cestovatel a motorka mi slouží. Když jsem si koupil první motorku za honorář z Idiota, Kawasaki, tak jsem ji hned zadřel. Poněvadž jsem nevěděl, že se tam taky lije olej. Jako rovnou do nádrže.
Honza: Vidíš, to já si motorky zase pořád někde půjčoval, první motorku jsem koupil až ve 30 letech. No a teď mám své GS a jsem spokojenej. Ale vždycky jsem si přál Simsona. Každý Vánoce jsem ho hledal pod stromečkem, ale nikdy nic.
Pavel: To máš pravdu, Simsona jsem taky vždycky chtěl. A taky nic.
Egon: No vidíte, já jsem byl celý život zapřisáhlý antimotorkář, že na to lezou jen blázni a dárci orgánů, a pak jsem jednou strávil dovolenou se skútrem a svezl se na krosce od kamaráda, a bylo. Kolem komína jsem nalítal strašně moc a říkal si, že by to chtělo někam dál. Potkat nový lidi, vidět něco nového, natočit film. A tak to vlastně celé s Moto cestou necestou začalo.

Jaký byl plán cesty? Turecko jste měli připravené precizně.
Egon: Neplánovali jsme teď vlastně nic. V porovnání s Tureckem je Arménie a Gruzie relativně malá plocha. Měli jsme pár základních bodů, které jsme chtěli vidět, ale že bychom měli dopředu zabukované hotely, to tedy určitě ne. Pojedeme s tím, že zastavíme tam, kde se nám bude líbit.

V upoutávkách, které jste zveřejnili na svém facebookovém profilu, je většina záběrů ze šotolinových cest. Bylo to jen „na kameru“, nebo jste na šotolině opravdu jezdili často?
Egon: Často, mapy Gruzie a Arménie, které jsou běžně dostupné, rozlišují tři barvy: červenou, žlutou a bílou. Plánovat moc nejde, protože bílá byla většinou off-road a většinou byla i tam, kde měla jinou barvu. Prostě samé překvapení a obvykle čím dál od civilizace, tím větší pravděpodobnost
off-roadu. V Turecku je oproti tomu fantastická a rychle rostoucí silniční infrastruktura, ale ani tam není problém jet off-road třeba čtyři dny v kuse.
Honza: Fantastické to bylo horách, kam vedly jenom šotoliny, a většinou to bylo i tak, že jedna cesta vedla nahoru do vesnice a po té samé jste se pak i vraceli.

Byli jste stále v sedle, nebo jste měli nějaké pauzy u moře?
Egon: Jeli jsme pořád. Myslím si dokonce, že i denní přestávka může být na takové cestě chyba, jakmile člověk nemusí ráno zabalit stan a sednout na motorku, zleniví a nikam se mu nechce. Půlden pauzu jsme měli v Jerevanu. A pak nějaké ty památky.

Co pro vás bylo na cestě největším zážitkem?
Honza: Pro mě to byla jednoznačně příroda, lidi, parta. A některé památky.
Pavel: Pro mě taky, naopak památky mě moc neberou, samý šutry, Taliban hovno…
Egon: Mám to jako kluci: příroda, lidi.

Stačí tři neděle na takový výlet?
Pavel: Stačí, ale je třeba si uvědomit, že nám ty motorky dovezli až na hranice s Tureckem, jiné to je, když jedete po ose. My jsme ušetřili spoustu času, takže za tři týdny jsme mohli něco poznat. Dostali jsme se do míst, kde lidi třeba žijou tak, že jsou pět měsíců zavřený, odřízlý sněhem, takže jsou tam izolovaný, musí mít zásoby, úplně jinej život.
Egon: Třeba závaly jsou tam běžné po každém velkém dešti. Bagry a stavební stroje tam mají zaparkované a připravené hned u silnic a od jara prašné silnice průběžně protahujou.
Honza: A všude mají krásné kamenné domy z břidlice. Jenom toho medvěda jsem nepotkal, jenom stopy jsem viděl.

Kolik času vám zabralo točení dokumentu?
Honza: Moc jsme to neřešili, prostě jsme na helmách měli kamery a kluci v autě, jakmile jsme někde zastavili, hned byli u nás a už to jelo, otázky, záběry, rozhovory s lidma. Kluci si to prostě řešili sami a pro nás to nebylo vůbec nijak zavazující nebo otravné. Naopak.
Egon: Je ale jasný, že natáčení je zdlouhavé a že snižuje nájezd, ale s tím se už musí počítat. Než se rozbalí kamery, než se to pak všechno sbalí, takových 30–40 procent kilometrů spolyká natáčení.

Jak velkou inspirací pro vás byl dokument Long Way Round?
Egon: Co se týče mě, nemůžu zastírat, že byl inspirací velkou. Nemyslím ani ta filmařina, ale hlavně nápad, myšlenka samotná. Jejich level je celkově někde jinde, oni vlastně hned vyrazili kolem světa, měli víc prostředků, větší přípravy, zatímco my jeli do Maroka a pak do Turecka. Ale zase je třeba říct, že Ewan McGregor je sice dobrej herec, je jedinečnej, ale není tak dobrej jako třeba Pavel a Honza.
Pavel: No to asi ne, to asi určitě ne.
Honza: Pro nás to byla hlavně cesta, rozhodně ne práce – ale to tam nepište, jinak mi to doma zakážou, protože všude vykládám, jaká je to cestování dřina.

Co plánujete do budoucna?
Egon: Když všechno půjde jak má, tak v lednu 2015 vyrazíme do Jižní Ameriky. Rádi bychom ve stejné sestavě, kluci to mají zabukovaný, ale stát se může samozřejmě cokoli.
Honza: Já s tím každopádně počítám, práci mám nasmlouvanou sice už na duben 2015, ale leden si zatím nechávám volný. Doufám, že to dopadne. A že se podíváme při té příležitosti i na Dakar.

A cesta kolem světa? Tento projekt jste už „odpískali“?
Egon: Cestu kolem světa jsme odložili. Původně jsme ji odložili o rok, ale už teď vidím, že to budeme muset ještě posunout, protože není možné jet v lednu do Jižní Ameriky a v červnu vyrazit kolem světa. Takže uvidíme. Je to další krok v řadě, ale momentálně se chceme koncentrovat na Jižní Ameriku.


 

Jací jsou ve skutečnosti?

Milí, slušní, vtipní a velmi v pohodě. Egon Kulhánek, šéf Hudebního divadla Karlín, je dobře rostlý muž v nejlepších letech. Od první chvíle působí jako pragmatický manažer a vedoucí výpravy. Ví, co chce a také jak toho dosáhnout. Pavel Liška ani Honza Révai mu asi moc často tu radost nedopřávají – většinou je to totiž právě on, kdo se stává terčem jejich vtipů. Honza Révai je skromný a strašně zapálený motorkář – mimo záznam jsme vlastně řešili jen naše endurotréninky a nové modely motocyklů. S Honzou se na stránkách Motocyklu určitě ještě uvidíme, prý s námi začne trénovat v lomu. A Pavel Liška? Přišel jsem o patnáct minut dříve, Pavel zrovna obědval. Byl příjemný, komunikativní, a světe, div se, vážný. Jak sám říká, motorky jsou pro něj prostředek, jeho cílem je poznat kus světa a motorka je od toho, aby ho tam odvezla. Zajímají ho lidé a jejich životy. Ano, převážnou část času jsme spolu hovořili o motocyklech a krásných ženách na Kavkaze. Ale jakmile se schází celá parta a já zapínám diktafon, začíná Pavel společnost bavit. Přesně tak, jak byste to od něj očekávali.

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Nejdéle kontinuálně vyrábějící evropská značka Moto Guzzi dospěla: přestala nebo v brzké době…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: