MC 1+2/18 právě v prodeji
V aktuálním čísle najdete:
Super Duke R po 50 000 km
Yamaha R1 po 20 letech
Ducati Panigale V4

najdete ve všech dobrých trafikách

zavřít informace
Motocykl online
Chci inzerovat

Igor Brezovar III.část

Reportáže

01.10.2009

Jehovový svědek na harleyi

Autor:Foto:



Gallup leží opět na road 66, je to menší městečko, kde se mícha indianska kultura z nostalgii road 66. Našlí jsme tady plno obchodu, který již od roku třeba 1913 prodavaji výrobky, které vyrábějí indijani po okolí. Obchody jsou ve stylu, najdete tady opravdu všechno , co se tyka indianu a cowboju, včetně vycpaních bizonu, a indiánského peří. Opravdova podivana, spíše jako museum. Veronika se zase vyžívala, probírala, třídila, a utracela. Báramky, náušnice, CD, všechno ji zajima. Ja se podívál rád, ale když už začala projevovát vážnější interes o různe výrobky, jsem ji raději dál peněženku, vyndal kreditu, a odešel ven si sednout, a pozorovát život na ulicí. Jen málo býlych tváří jsem výděl. Většinou jsou na ulicí indiani. Některý v krásných, velkých pick-up, některý žebrali o drobně, a druhy pracovali jako zednicí, uklizečí, ba i policajty. Zajimave male městečko je Gallup. Od tám jsme jeli proti severu, a loučili se z dálnicí č.40. Směr Arizona. Začinalo být horko, stromy a keře podel silnice mizely, a před nama byla rovná, dlouhá silnice, podel které v dálce vyčnivali rude, a špičaty skály. Tráva podel byla výschla, a krávy na pastvinách toho neměli moc co sežrat. Sundali jsme ze sebe svetry, rozepnuly bundy, sundali rukavice, a výdali se do 150 km vzdáleného prvního městečka. Mezi tím sem tam nějaké indiánské baráky, pumpa, jinák nic. Pustína, ale přesto zajimave. Velky kamiony jeli větší rychlosty než mi, a často jsem se jim vyhybál. Řidiči jsou slušní. Vůbec se tady v USA jezdy velmy, velmy slušně. Nikdy jsem nikoho nevyděl, že by někoho ohrozil třeba předižděním, všechny, ale uplně všechny a všude od alasky až sem dodržuji rychlost, a všechny jezdy vždy maximální ale povolenou rychlost. Chcí řict, že když třeba jedeš za autem, a dodržují rychlost i já, tak prostě spolu jedete neustale, dokud někdo nezaboči, atd. Když ho předjedu, a pote opět já dodržuji rychlost, on pojede zamnou zase furt. Takže když chcí jet sám, zastavím na 5 minut, a vím, že nikoho nedoženu, aní nido mě. Zajimave je, že dodržuji rychlost i tám, de opravdu je nulova šanse, aby tě vyděl policajt nebo sherif….Vždy také zastavuji na STOP. Nestalo se mi, že by někdo jen pomalu popojel, a rozěl se, ale vždy zastvy. Neskutečně. Občas se uplně stidím, když někoho předíždím. Předědu, a ihned se vrátím na povolenou rychlost, a pák pomalu přidávam. Také se mi nestalo, že bych výděl někoho, kdo by riskantně předížděl. Jelikož jsou tady vzdálenosti, a rovinny velke, tak tady nikdo nepřediždí, pokud alespoň 2 km nevidí do dálky. Opravdu se to snažim sledovát, a zatím se mi nestalo, že bych řekl, že to bylo riskantní. Naopak, často se divím, proč ho nepředjde, ale asi mu 1km nestačí. Nehodu jsem na 17.000km vyděl jen jednu, a to asi řidič nudou usnul.
Vratme se na moji trasu. Muj cíl pro dnešek byl první z deseti divu USA, které jsem slibil Veronice. Monument Vally. Narodní park v Utahu. Arizonu jsme jeli jen kousek na severu, přes Kayentu do Monument Vally, nádherného udoly, kterého znáte z westernových filmu. To je taková nádherná červená poušt, kde nic není, ale z ničeho nic se před Vamy objevý čeene ovílne skály, které jsou špičate, anebo mají na sobě skalnate klobouky, a jsou výdět již z dálky. Nešlo, že bychom se nezastavovali již 20 km předem, a fotily, a fotily, jako že je vidime naposledí, přitom jsme se jim bližily, a každím km byly větší a větší, a červenější, jelikož slunce již bylo dost nizko. Správní čás na focení. Do parku jsme vyjeli, spravujou ho indiani, proto jsme museli platit vstup. Kdyby to byl NATIONAL park, tak nemuseli, jelikož mám permanentku na všechny USA parky. Ihned jsem našel místo, kde jsou zaparkovani JEEPy, které rozváží turisty, který jsem přijedou autobusy, obytnáky nebo osobaky….Snažil jsem usmlouvát cenu, aby nás vzaly, ale niže než 50 USD za pul hodiny nešlo. Vykašlal jsem se na ně, sednul na Juniho-Bmw, a rozjel se po okoli, zda nenajdu levnejší způsob….Našel. Po ceste jsem jel za JEEPama na motorce, po udoli, čekal že mě někdo seřve, pošle zpět, ale nic se nestalo. Pote jsem se všiml, že i jiny turiste jezdí z svýma čtířkolkama po udoli, a ulevilo se mi. Cesta byla šotolinova, roletová, a pokryta občás z měkým pouštním pískem. Veronika se bála, jak mi přední kolo zajiždělo nekontrolovaně doleva a doprava, částo jsem si musel pomahat nohama udržet balanc, ale pak jsem zastavil a řekl ji.: Veri, tak to nepůjde. Důvěřuj mi, takových cest jsem v Africe najel tisice km, a takto pomalu ze staženim tvým zadkem se nedostaneme nikam. Nech se Vest, důvěřuj mi, a pojedu tak, abychom nespadli, jen se neboj. Rychlejší pojedeme přes ty písky, vice budeme stabilni. Uvidiš….“ Přikývla, a rozjel jsem se do kopce, jako kdysy v Africe. Vždy když to s nami začalo kmitat jsem přidál, motorka se nadnesla nád písek, a už to jelo jako na rally.
Fotili a uživáli jsme si monolitu, červených skál a jizdí. Nadhera. Nepopsatelní zážitek, co přiroda stvořila, jake slunce udělalo barvy, jaka byla celková atmosfera. To, co jsem vyděl, jsem nezažil. Utah mě začal bavit. Přitahovát. Jak romanticke to tady je. Chtěli jsme tady spát, ale v hotely chtělí 170 USD za osobu. Jasně že to zas tolik není, kdybych neměl ještě 3 měsice před sebou, a skoro dva měsice na cestě, ale tady předce musím hledět na budget, který mám. Jeli jsme 30 km dál, do male a nadherne vesnice Mexičan HAT, kde jsme za 45 usd měli nádhernou, a velkou postel, studene pivo, a kolem do kola červene skály s kloboukama. Velmy podobne, jako v parku, jen to nebyl park. A také velmy podobne, a někdy možná i heščí než párk byla cesta následující den. Opravdu, a doslovně, za každym kopcem, za každou zatačku v UTAHU můžete čekat nějáky přerodný zázrak v podobě skály, hory, kanjonu, řeky, stromu…Prostě stále, stále je na co koukát, fotit, obdivovát. Řikám si, máme sto km do dalšího bodu, bude to trvát hodku, ale ono to trvá 3 hodky, jelikož i když už se Vam nechce, prostě si nenechate ujit další přirodní zázrak. A tak jsme se místo třeh hodin, cely den dobírali do dalšího Narodního parku ARCHES na severu Utahu. Na bráně jsme ze sebe sundali všechný teple oblečení, schovali do kufru, a vydali se do parku po zatačkovite silnicí, mezi červením pohořim, do dvoutisícové nadmořské výšky, kde jsme opět jezdily od zázraku do zázraku v podobě hor, udoly, kanyonu, skál, přírodních mostu, zkamenělých stromu, barevních kamenu, a to vše je na velmi málem místě. Cely odpoledne jsme chodily, projižděli a fotily této krásy. I člověk, kterého přiroda moc nezajima, a opovrhuje ji, mu tady spadne čelist, co dokazala přiroda během 2 milionu let vytvořit. Jako by si dělala srandu…Jak je jinak možne, že na živo rude špičate skále, kde je možná místa pul krat pul m2 , leží pár tůn těžky kámen velikostí pět krat pět m2, a výsoky 10 m??? Popsal jsem to srozumitelně? Pokud ne, tak si představte svůj prst, na kterém je tenisový míček, a z straní si pusté fen, a polivejte z vodou. Ano, hodně tady fouka, i hodně zaprší, let á skála tam stále stoji…To je Arches. Prosím, jedte tám, a pokud si řeknete, stálo to za hovno, uhradím Vam letenku.
Unavení a red bullem posilnění jsme se vydali směrem na jih. Další zastavka je Bryce narodni park. Spali jsme v kempu, pili wisky, uživali si měsica a Jupiteru, poslouhali hudbu, a bylo nám dobře. V USA má každe kempove stání svoji vodu a elektriku, a často i internet, takže ve stanu mám internet i elektriku. Baječní, že? Veronika se večer divala na mapu, a všímla si, že já jsem tady skoro již před měsicem byl. Ano, yellovstone, a stát wayoming není daleko od sud. Při tom jsem udělál možná 9000 km, než jsem sem opět přijel. U nás se řika: kolem prdele do kapsy….
Každopádně jsme se ten večer bavily dobře, a přišel nás pozdravit i soused ve stanu, Harleyař Dave, a jeho velmi nadvahová žena. Povidali jsme si o životě v USA, on je údržbář mašin v jednom podniku, a ona uřednice v místním uřadě. Spolu mají 5500 Usd výplatu, a ted: mají Rodinny domek, Harlleye, mají osobní vuz, potom jejích velkého pick upa schevrole, velky obytný auto, ne jako u nás, ale doslovně uroveň autobusu, a každy z dětí svoji motorku. K tomu ještě čtyřkolku, a velky motorovy člun. A k podivu, nic na leasing, a nic na dluh. Považuji se za střední kategorii, a to co mají, jim nepřipada luxus, vždyt předce oba pracuji, a když pracuji, jim peníze logicky musí zbyt, aby si také uživali, a ne jen pracovali. A přesně tak oni správně uvažuji, a přesně podobný je tady standard. Tady věci, jako jsou „hračky pro velke kluky“ nejsou drahe, a průměrný člověk si to může dopřat. Pravda je, že ještě donedávna toto vše jiní mělí většinou na uvěr, a ted to vracejí a brečejí, ale on ne. Jejích mišlení, tedý většini američanu je správné: pracovát, abch si uživál života conejvice, a ne jako korejcu nebo japoncu, který žiji, aby mohli pracovát…. Dave a jeho žena byly Jehovovy světcí. Cely večer nam vyprávěli o víře, a nepatrně lakali na svou stranu. K podivu mluvili tak, že jsme je pozorně poslouhali, a mělo to něco do sebe. Pravda je, že Jack Daniels už byl prázny, ale i tak jsem s ním souhlasil, když mi výpravěl o tom, že dříve byl tvrdý harlejař, tvrdý bajker, bez respektu do čehokoliv, měl vše, měl peníze, měl ženy, ale v padesati zistil, že je duševně prázny, že nevraci to co dostava, a pustíl se do viry. Znová oženil, a ted žije hlavně duševně bohatim životem, čte bibly, a jak jinák, jezdí na Harley Davidson.
Směrem na Bryce kanyon jsme opět nejeli podle plánu, protože opět za káždou zatáčkou nas překvapovala přiroda. Opět kohani, focení a snímani Igora, jak se projíždí zatáčkami.
Na bráně jsme opět projeli permanentkou, dotali mapku, a vydali se objevovát další z parku. A opět bych se mohl rozepsat stejně jako u Archesu a monument valleyu. Bryce byl samozřejmě jiný. Tady zase pohoří bylo velmy, špičate, velmi barevne, a skály měli ostre hrani, nařizle , a byle hustě jedna vedle druhy. Připadalo mi to jako žraločí huba, která má v řadach nasazene ostre zuby, řada vedle řady. A opět nas vše překvapovalo, a všechny jsme nadšeně fotily. Byly jsme ale už trošku unavení všech těch krás, těch červených skál, a to, za co bých jindý „zabíjel“, jsem tady pomalu začal opovrhovat. Už i ta nejheščí a nej nej skala mi začala připadat všední, a to je zle. Bylo toho moc. Ne jen parky, ale všechny silnice v Utahu jsou tak zajimave. Vlastně cely Utah, kde žiji mormonove. Vyjeli jsme s párku, a spustily se do vobyčejne vesnice, bez turistu, z jednim obchůdkem, z jednou hospodu a motelem. V noci byla zíma. Jsme předce na výšce kolem 1500m. Ale než jsme šli spát, jsme si opět dopřálí T bone steak. Já to rád, a tady, v USA mi chutná neuvěřitelně dobře. Ne jen proto, že jinák většinou jim polivky z pump, ale prot, že jejích maso je opravdu jiné, štavnate a měkke. Co kus masa, to perfektně upravene, upečene, a z láskou a chutí podane.
Rano opět krátka vzdálenost do opět významného parku ZION. Ten je zase jiný než předešli. Sice také červené barvy skály, ale terasovite skály, zakulacene, rostou na ních keře, a je tam možnost spoustu prochazek do udoli, kde jsou prameny, vodopády, a krásně vlnicí se řička. I cestá v párku se vyje přes dlouhe zatáčky, tunely vydloubane do skál, a jede se po nádherně upravene silničce 25 mil za hodinu.Není tady zima, je horko, a v parku se musí jezdít (v kanyonu) jen z jijich autobusy, což mi vyhovovalo jen tak v kraťasech a fotakem poskakovát mezi jinimi turisty. Za parkovani jsem vyfasovál pokutu. Parkovál jsem na služebním místě. Čekal nas oranžový listek v tankruksaku. Psalo tám: Stujte u vozidla, a neodiždejte. Chvily jsem stál, ale pak už ne. Odjel jsem, a dívál se, kdy mě někdo zastaví. Měl jsem připraven monolok v CZ jazyce, kdyby něco, a udělát ze sebe debila, ale všechny správcí podel silnice mě jen zdravily a mavali, a projel jsem bránou, a byl venku, kde už se práva párku nevztahuji.
Dovedete si představít, že zapomenete helmu na pumpě?? Veronice se to stalo. Jime polivku, a ja si drobím chleba, a přide indian, k pokladniku, a ptá se, jestli výděl tady cizince, který si asi zapomněl helmu…..On řikal že ne, ale ja zareagovál spontánně, a helmu vzal. Poděkovál jsem mu, a Veroniky se ptál, kde má helmu… Uplně suveréne řikala, že na motorce…..
Z Zionu nebylo daleko do PAGE, kde nás čekaji další parky, a sice Glen Canon, a Lake Powel. Odpoledne jsme se podivali na Glen Canon. Nádherná vodní nádrž vprostřed pouště, je to zase v Arizoně, uplně mosrá voda se mícha z červenima skalama, žadná tráva any keř any strom nikde, jen poušt, špičate hory, a modrá voda vprostřed ničeho. Opět fascinující. Na bráně mě upozornila, at nejezdím až na pláž, že pisek je měkky, a mužu se zahrabat. Zprva jsem mislel, že ženska neví, co to je BMP, a skušenosti z afriky, ale měla pravdu. Motorka se začala bočit do měkeho písku, strašně foukalo, viditelnost byla nizka a Veri musela vystoupit, a tlačit mě. Písek měla až v puse, když ji zadní kolo pěkne házelo. Na konec to šlo. Na pláží spát nebudem, jelikož byla vichřice, taková písečná bouře, a stejně musim ještě najit cestovku, se kterou se chcí podívát na Anteloppe Canon. Tam se individuálně nemůže, ale jen z průvodcem. Zarezervovali jsme si místo, a našli motel. Samozřejmě opět nejlevnejší, za 50 Usd…Kdybych se já poměl na osobu, která mi suveréne řikala: „ Pha, v Americe se v každem motelu vyspíš za 20 Usd.“ Hm, ja ho do ted takový nenašel…..Minimálně 40 – 90 usd…
Večer jsme si koupily jako obvykle sadu 6 malych pivek za 6 usd, a uživali v teplem vzduchu před motelem.
Dnes nas čekaji zazračne, nadherne, fotogenicke skály, a pak se posuneme do Grand Canyonu. Sledujete to?? Už několikátý den se jen posouváme z parku do parku….Ceho je moc, toho je moc, ale Utah, a Arizona to prostě nabízeji na málem uzemi…Skály ráno byly samozřejmě opět…..no, prostě krásní. Dojeli jsme sem z velkýma TOYOTAMA po píseční cestě, kde bych na motorce opět musel velmy bojovát. Užival jsem, když indianka šlápla na plyn. Po hodině focení a dělání ze sebe umělce, a hledání správneho nastavení fotaku, jsme se vydali spět do PAGE. Tak se jmenuje městečko. Objednáli jsme si velkou pizzu, přesto, že bylo 10 h.dopoledne.
220km zbívalo do Grand Canyonu. Foukalo, a v dálce jsme výděli, jak vítr zveda červeny písek vysoko nad hory. Před nami se vyskytla písečna bouře. Nádhera. Již dlouho jsem ji nezažil. Vítr foukal tak, že jsem po rovině musel zařadít 4 rychlost. S nami to hazelo z jedne strani na druhou, a písek se nam zažiral mezi zuby. Jel jsem pomalu.Přeižděl jsem motorkáře bez helmy, jen z šátkem kolem pusy. Ty museli trpět.Písek je škrábal po čele a zažiral se jim do vlasu. Fotak i kameru jsem schovál hluboko do kufru.
Gran Canon je turisticky place. Jeden tak podobně velky kanjon sem zažil v Namibii. Fish river Canon se jmenoval, a grand Canyon jsem si přestavoval podobně. Vybledle udoly, do kterého stejně není moc vydět, vybledle skály, a dlouheee udoly. Ale ono ne. Grand nas uchvátil. Je jiný. Je velky. Je zázrační. Je barevný, ma energii. Když jsem si na vrub něho seděl, a pozorovál ho, nemohl jsem věřit svím očim. Nabyl mě. Je uchvatný a velkorysy. Přesto, že jsem byl unaven skál, unaven foceni, unaven krás, mě uchvátíl. Opět je to místo, který přeji výdět každému. Jak to popsát…..Velcí černý ptácí se jen odrazily z větve, rozthli křídlá, a vzplanuli se vysoko nad dnem kanyonu, ale stále kilometr niže než jsem seděl já. Nemusely mávat s křidly. Vítr, a termika je rychle vznesli nad nás. Pod nimy se rozptírál proud řeky colorado river, kterého ze všech strán ořezávale tmavo červene skály, které byle oslněne zapadajícím sluncem. Celková výška byla nad 2300m. Bylo slunce, ale byla zima. Pohled byl neskutečný. Na řeku, na skály, na ptáky, a na Veroniku, která mě neslišela, kdýž jsem ji volal. Byla v tom. Byla zasněna do krásy, kterou přiroda v Arizoně vytvořila. Nenechala se rušít. Sednul jsem si na skálu, a uživál si pohledu a vítru, který mě švihal do vlasu. A tato chvilka nikdy neskončí. Přirodníí orgasmus. At to je věční.
Oděli jsme proti jihu. 100 km nas děli od road 66 , a od městečka Williams. Poslední město na Road 66, který zustalo stále aktivní tuto scenu, kde funguji motely, bary, hospody, kde po silnicei se stále v hustím provozu pohybuje hordy motorkařu, a kde většina lidí stále žije z této silnice….Po dlouhe době městečko, které má duší, které stoji za to se zastavit, obejit ho pěšky, dat si pečena žebrá, poslechnout si hudbu, projit se kolem pumpy, která již 24 let nefunguje, a u které stále stoji FORD z 70 let. Tady se ubytujeme, a užijeme si.
Mám za sebou 19.000km z Alasky. Veronika 8.000 km. Juny funguje překrásně, Gumy stále mají vzorek, oelj do motoru lýt nemusim, startuje na poprve, brzdí super, vše funguje, vše je skvěle. Jen Veri občas, když otevřu počítač, a tám se objevy fotky dětí, se rozplače. Postradame je. Oba moc. Ona je uvidi již za 10 dnů, já za pár měsicu. Hm…..jedina smutna věc na této cestě….Midva si rozumime jako tenkrat, když jsme spolu začali hodit, a to je skvěle. Bavi nás to stále. Už silně uvažuji o další cestě. Mám už plán, a udělám to. Nechme se překvapit..

Více info a foto na: www.motour.cz

Nahoru

Komentáře

Aktuálně
Mazda přichází s druhým faceliftem šestkového sedanu a kombi. Nový je například tvar zpětných zrcátek…

Když se řekne Lada, většina lidí si představí hranatý sedan se zadním náhonem vycházející z Fiatu 124…

Další, už 28. ročník časopisu Motocykl startujeme ve velkém stylu – dvojčíslem! Najdete v něm extra…


Newsletter
Newsletter - registrujte se pro odběr novinek. Váš e-mail: