Ještě za tmy vyrážíme z Pliskova v sestavě Venca Ševčík, Jirka Suk, Milda „Milhaus“ Tupec a já. Motorky jsme si tentokrát vzali svoje – dvě Hondy CRF450R (Vencova a Jirkova), jeden žlutý Husaberg FE550 neohroženě řízen Milhausem a moje modrá Yamaha WR 450 zdolávají v našich dodávkách více než tisíc kilometrů. V podvečer se konečně ocitáme v Resitě, jež je nejbližším větším městem nedaleko od cíle naší cesty – česko-německé vesnice Brebu Nou. I když se současné Rumunsko staví na nohy poměrně rychle, ještě stále jsou místní komunikace v neutěšeném stavu a koňské povozy neohroženě křižují hlavní tahy, jako by tu snad ani žádné kamiony nejezdily… Z Resity je to už co by kamenem dohodil, avšak právě zde se krajina začíná mocně vzdouvat a rozbité serpentiny, jež nás vedou vzhůru, neberou konce. „Tak takhle dlouho do kopce jsem ještě nikdy nejel,“ komentuje hodinu trvající dvacetikilometrovou kličkovanou Jíra.
Po dvanácti hodinách cesty jsme na místě – takže vítejte na statku u Stevieho Palmera! Stephen je bodrý Skot, jenž se tu usadil již před dvanácti lety (každou zimu odjíždí společně se svou ženou a dcerou do Skotska a na jaře se opět vrací), aby zde vytvořil svůj enduro kemp s prvotřídním zázemím. „Sám jsem kdysi jezdil na motorkách po celém světě, ale téměř vždy se našlo něco špatného. Buď to bylo jídlo, nebo průvodce, jindy zas motorky nebyly v dobré kondici, nebo můj zážitek srazilo špatné ubytování… Zkrátka nikdy to nebylo stoprocentní. A to mě vlastně nakonec přivedlo k nápadu udělat zde v Rumunsku kemp, kde bude vše tak, jak má být!“ vypráví Stevie. To zní rozumně – a také to tak je. U Stephena je o vás skvěle postaráno od začátku až do konce a lidé se sem rádi vracejí. Já sám jsem toho důkazem…

U Stephena jsme ale nebyli sami. Naši čtyřčlennou skupinu doplnili ještě tři Angláni, kteří zde měli svoje čtyřdobé KTM, a jak se později ukázalo, bylo toto mezinárodní enduro pro všechny příjemné a oboustranně přínosné zpestření našeho pobytu. Mnohdy nám v nelehkých situacích (a že jich pár bylo) bezprostředně pomohli, proto si i nyní zaslouží naše poděkování. Však jsme se každý večer snažili, aby zas oni poznali tu naši pohostinnost…
Již při vykládání motorek přichází Stevieho komentář: „Hmm, samé silné stroje – no uvidíme, jak se s nimi poperete… A co ty Hondy? No jsou moc pěkné, ale akorát tak na motokros! Nechcete si raději zase půjčit moje CRF230 anebo WR250?“ Stephen má svým způsobem pravdu. Já mám již tuto zkušenost také a dobře vím, že místní náročný, mnohdy až trialový terén vyžaduje spíš krotké, lehce ovladatelné biky. Velké, silné čtyřtakty zde naopak bojují s trakcí, a kdo nemá startér, jako by nebyl…
V první fázi příprav jsem tuto problematiku s kamarády samozřejmě probírali, ale protože minimálně dva z nás jsou pořádní chlapi (a navíc jsme si tyto motorky koupili), vezmeme si svoje a uvidíme.